Příběh lásky, který se začne rozvíjet mezi Kim Minem a křehkou Nanae v nádherných zahradách starobylého Kjóta, je čistý jako panenský sníh. I na něm se ale můžou objevit stopy, které jeho krásu naruší. Reakce na film jsou celkem rozporuplné, ale já ho mám moc ráda. Nejenom proto, že v něm hraje Lee Joon-gi, ale i proto že Aoi Miyazaki je přesně taková Nanae, jakou chci mít.
Mám ho ráda i proto Kjóto, které musí být nádherné. Stejně jako mnoho jiných i já mám sen se někdy na podzim do jeho zahrad podívat.
Líbí se mi to, že je film naivní, pro někoho možná hraničí až s hloupostí, ale já ho vnímám po té poetické stránce a ta čistá naivnost je tím, čím si mě získal.
Kim Min se díky Nanae seznamuje s japonskými zvyky, s jazykem i s malými miskami. :^) To je věc, která mu nejde na mysl. Proč mají Japonci tak malé "nádobí", když oni v Korei jsou zvyklí na větší porce.
Je naprostým protikladem ke smutné a nedůvěřivé Nanae. Tu poznamenalo dětství vedle matky alkoholičky, která je navíc i obětí domácího násilí. Právě ona je tím, kdo do příběhu přináší japonský symbolismus a za vším ho i vidí. Naproti tomu Kim Min do příběhu vnese - pokud se dobře pamatuju - jedinou korejskou tradici. A ta se týká právě panenského sněhu a jedné ulice v Soulu.
Ti dva jsou každý úplně jiný, ale přesto cítí, že se narodili jeden pro druhého. Jenže život není jednoduchý ani na filmovém plátně a dvojice se musí na čas rozloučit. Během té doby dojde k nedorozumění, které je rozdělí a zdá se, že navždycky. Na to jestli k sobě znovu najdou cestu se budete muset podívat sami. Já vám prozradím jenom to, že konec je stejně poetický jako byl začátek a mně se moc líbil.
{phocagallery view=category|categoryid=8|limitstart=0|limitcount=0|type=0}
