Tak se mi zdálo, že vás moje plky o knížkách docela zaujaly, takže můžu pokračovat? Asi jo. A i kdyby ne, tak máte smůlu. Co chce ven, musí ven. Posledně jsem psala, že začínám číst Tatéra z Osvětimi. A přečetla jsem ho hodně rychle. Fakt, že jsem knížku přečetla během dvou dní, ehm nocí... u mě o něčem vypovídá. Času je málo a spím snad ještě raději, než čtu. Nevím, jak to vnímali jiní, určitě je tam leccos zkreslené. Konec konců to Lale vyprávěl až na sklonku života, pravděpodobně je děj i hodně zjednodušený, ale pro mě znamenal naději a víru. Lale i Gita měli bez pochyby ve vší té mizérii obrovskou dávku štěstí. Jejich láska je na pozadí ponuré doby a příběhu jako oáza s čerstvou vodou uprostřed pouště. 5/5 
Pak jsem se přesunula z jedné hrůzy do druhé, a i když jsem toho už o Severní Koreji přečetla docela dost a někdy jsem měla pocit, že už mě nic nemůže překvapit, nicméně stejně jako mě neustále překvapují jihokorejské seriály, tak mě překvapují i knížky. Severní Korea viděna očima dívky, která musela předčasně dospět ukazuje zase trošku jiný pohled a hlavně poukazuje na obchodování s lidmi, o kterém se v souvislosti se severokorejskými uprchlíky až tak nemluví. Poslední jihokorejská část už pro mě nebyla tak poutavá (ve smyslu napínavá) jako ty předchozí, ale byla nezbytná k tomu, aby člověk "pochopil", jak těžké je se modernímu světu přizpůsobit, a jak těžké by to bylo, pokud by se obě země zase staly jednou. 4/5
Třetí a asi nejslabší z mého výběru je knížka Douglase Prestona - Ztracené město opičího boha. Tím nechci říct, že je to špatné čtení. To ani omylem, ale prostě nejslabší. Archeologie je věda, která mě hodně zajímá a mám ráda i dokumenty o archeologických nálezech, ale v tomhle případě je tam té archeologie minimálně. Je tu spousta informací, ale samotné odkrývání města neznámé civilizace je kupodivu až na druhé koleji. Možná proto, že jde o relativně čerstvé nálezy, ale pak možná bylo lepší s knížkou počkat a vydat ji, až toho bude odhaleného víc, nevím. Já chtěla číst o něčem trošku jiném než o tom, jak si celá výprava přivezla z džungle nebezpečného parazita. Asi to takhle napsané nezní nic moc, ale pan Preston umí psát sám i ve dvojici s panem Childem (ano, je jedním z autorů Pendergasta), takže nelituju času, věnovanému čtení. Jenom jsem prostě čekala něco trochu jiného. A ještě jednu věc musím zmínit. Tolik chyb a překlepů jsem snad ještě v žádné knížce neviděla. Tek místo řek, re místo že a spousta, spousta dalších, které už si nepamatuju, ale při čtení mě tahaly za oči. 3,5/5Teď už jsem zase zpátky v Koreji, v časech prince Sada a objevuji, jak se žilo prvním křesťanům na pozadí příběhu hlavních hrdinů. Ale o Setkání od Han Mu-suk zase až někdy příště.
