Na konci pátého dílu odložil Samuraj svoji chladnou masku a svojí touhou, dotknout se aspoň cípu sukně Ae-sin, prozradil svoje city. Dosáhl svého, ale pro Ae-sin to byl (myslím) okamžik plný pokoření, které jí vehnalo slzy do očí. I když ho kdysi zachránila a tvrdila, že lidi neposuzuje podle původu, její chování tomu nenasvědčovalo. Nevím, nakolik to Samurajovi došlo, ale řekla bych, že úplně, protože po zmíněné scéně došlo k prolnutí záběru na poníženou Ae-sin a jeho osamělému odchodu v dešti. Protože navzdory tomu, že je obklopený svými muži, pořád zůstává synem řezníka, jehož řemeslo patřilo k těm "nejšpinavějším" a on vyrůstal na okraji společnosti.
Celou scénu pak završí kapka stékající z rukojeti meče a znázorňující pláč jeho srdce, protože pro samuraje je jeho meč součástí jeho já. Chlapi přece nepláčou a drsňáci už vůbec ne.Možná jsem úplně mimo a záměr tvůrců to nebyl, ale já to v kontextu tak vnímala a vzhledem k tomu, že východoasijská kultura je plná symboliky, si myslím, že zase tak daleko od pravdy nejsem. Pořád jsem na začátku, ale tenhle seriál se mi začíná dostávat pod kůži a vůbec bych se nedivila, kdyby se pro mě stal jedním z těch nezapomenutelných. Cítím obrovský vděk a pokoru, že ho mám na klávesnici zrovna já.
