Kim Ki-duk - enfant terrible korejského filmu. U něho neexistuje žádná střední cesta. Diváci ho buď milují nebo nesnášejí. Nic mezi tím. Vlastně jo, někde mezitím jsem já. Miluju jeho Jaro, léto, podzim, zima... a jaro. Podle toho, co jsem slyšela, zatím sbírám odvahu na ty kontroverznější filmy. Edit: Tohle jsem napsala před čtyřmi lety, za tu dobu jsem se pomalu, ale jistě stala jedním z jeho fanoušků.
Když jsem si poprvé "Čtyři roční doby" pouštěla, tak jsem vůbec netušila do čeho jdu. Znala jsem jenom stručný obsah a hodnocení fandů na ČSFD. Ovšem to, co přijde, jsem nečekala ani náhodou. Malý klášter na jezeře, starý mnich a malý kluk mě vtáhli do svých životů hned od prvních centimetrů filmu a mám pocit, že jsem vydechla až když byl konec.
Osudy těch dvou plynou pomalu jako voda v jezeře. Je tu plno podobenství, nádherná krajina a stejně krásná hudba rámující celý děj. Já bych o filmu chtěla napsat něco víc, ale to se nedá. Ta atmosféra slovy popsat nejde. Od prvního podívání jsem ho viděla už několikrát a kdykoliv se objeví na kabelovce, tak neodolám. 
I teď po letech ho jsem pořád plná a asi nejlíp moje pocity vystihnou první dojmy, které jsem napsala na jíž zmíněný filmový web. Film je moje srdeční záležitost v pravém smyslu slova.
Zvláštní film... je jako zpověď následovaná patřičným počtem otčenášů, z které vyjdete očištěni. Je jako připomínka času a toho, že náš život probíhá v kruzích a mezní situace se neustále opakují. Je jako mámino pofoukání rozbitého kolene a zároveň jako tátova pobídka, že je potřeba jet na tom kole, ze kterého jste spadli, dál. Je jako... rozepsaná báseň, která nikdy neskončí.
