Podzimní nostalgie jdoucí ruku v ruce s melancholií se může projevovat různě a mě dnes hodila do mých korejských začátků.
Stejně jako básníci máme i my překladatelé své začátky a konce. A ty začátky bývají občas dost krušné. Chtěla bych se, když čas a chuť dovolí, vrátit k některým překladům, které pro mě znamenaly určité milníky. Nebudu pro tyhle své výplody dělat další kategorii, alespoň zatím ne. Třeba zůstane tenhle článek jediným. Ale abych se vrátila k těm začátkům - ty byly původně japonské a možná bych u nich zůstala, kdyby mi do života nevstoupil ON. Většina z vás ví - Lee Joon Gi. Od chvíle, kdy jsem viděla The King and the Clown, jsem hltala všechno, v čem hrál, a po chvilce mi došly zásoby. On netočil, protože sloužil v armádě, něco nemělo překlad vůbec, a něco nebylo celé. A to byl případ Iljimae. Tenkrát bylo přeloženo pár dílů a překlad stál. Překladatelky nereagovaly. Tak jsem se do něho pustila a netušila jsem, že v Joon Giho společnosti zůstanu déle než rok. Nejvíc času jsem asi strávila právě u Iljimae, minimum zkušeností, amatérské titulky a hlavně... Na začátku byl, stejně jako v The Between Dog and Wolf, dítě a mimochodem, poznáte, kdo ho hrál? Poznali? Já teda rozhodně ne. Zjistila jsem, kdo to tenkrát byl až po mnoha letech, když mi vstoupil do života jako Crowned Clown. A tu malou sladkou Eun Chae taky ne - i z ní je dneska hvězda - třeba zrovna v novince Dear X. Jako děti se tam ale neobjevili jenom oni dva. Jako dítko sotva školou povinné tu hrál i David Lee, kterého jste mohli vidět v závěrečné řadě Squid Game.
A o čem, že ta moje "prvotina" vůbec je? O tom, že na obloze nemůžou svítit dvě slunce. O tom, jak jeden malý kluk viděl meč, kterým byl zavražděný jeho táta a když vyroste, stane se z něho spravedlivý zloděj, který v noci loupežemi maskuje hledání onoho meče a tím i jeho majitele. O tom, že prožívá svou první lásku, a taky o tom konci, který je tajemný jak hrad v Karpatech. Ovšem pro pozorného diváka, kterému po celých dvacet dílů zůstane v hlavě první scéna a všimne si skoro ke konci malé nenápadné a zdánlivě prichůdné poznámky - "Ještě bude šťastný, třebaže už umřel", je ten konec jednoznačný. Nebo že bych ho jednoznačný chtěla mít já? I to je možné.
Jaké jsou titulky, netuším, ale určitě stejně nedokonalé jako ty nejnovější. Nicméně hlavně jedny z mých nejmilejších, protože mi přinesly spoustu zážitků, nového koníčka a i pár kamarádů, s kterými mám o čem pokecat. Někteří za ty roky zmizeli v dějinách, s jinými o sobě víme do teď. Každopádně ta doba a lidi kolem tehdejších Asianek a Akihabary byli součástí mého života a vlastně pořád jsou. Včetně vás, kteří jste dočetli až sem.
Díky, že jste byli, jste a budete. S láskou A. ;^)
P.S. Když dáte kurzor na obrázek, ukáží se vám ta dvě jména malých (dnes už velkých) herců. 😉
