Proti proudu času

Ani jsme se nenadáli a jsme zpátky v rozjetém vlaku. Nebo možná v plující lodi, která má zamířeno na Ostrov. Ale plavba nemusí být vůbec jednoduchá. Takže ani ta naše. Verze, na kterou jsem překládala první řadu, večer ještě nebyla a popravdě se mi na ni ani čekat nechce, takže jsem vzala zavděk tou, která byla a myslím, že je to celkem jedno. To je jedna věc. Druhou je označování dílů. Je v něm docela solidní hokej, ale jak je mým zvykem, tak titulky nepřejmenovávám a určitě se rychle zorientujete.
Příběh začíná tam, kde v lednu skončil, ale zároveň nás provede minulostí ústřední dvojice a hned zkraje prozradí, jak to tenkrát vlastně bylo. Ale víte, co mě zaujalo? Vlastně už posledně, ale nějak jsem to neřešila. Jak mi Kim Nam-gil najednou připadá vedle Sung Joona malý. Přitom je vysoký dost. Asi je to poprvé, co ho takhle vnímám. Vím, že je to blbina, ale chtělo to ven, i když vás to asi vůbec nezajímá.