Někdy přemýšlím, co je lepší. Začátek překladu nebo jeho konec? A nevím.
Začátek je plný očekávání, co bude a konec je zase rozluštění. Jenže mívá sladkobolnou příchuť. Něco končí, aby něco nového mohlo začít. Vlastně je to obdoba koloběhu života. Jedni hrdinové jsou na konci svého hledání a jdou životem dál, aby jiní tu svoji cestu začali teprve hledat. Stejně je tomu tak i teď. Tolik jsem byla zvědavá, jak naši hrdinové zdolají překážky na cestě, která by měla být společná a teď, když to vím, chtěla bych, aby šli ještě kousek. A nejenom oni, v Kavárně bylo tolik rázovitých postav a v podstatě mě všechny bavily. Asi nejvíc mě překvapila Jung-hoova máma. Dáma z vyšší společnosti, kterou její manžel držel stranou špinavého světa, ale ona si dokázala v sobě uchovat tu mladou holku, která snila o své rodině a dokázala se radovat ze života a úžasně se ztřískat. 😅
Líbilo se mi, kolika závažných témat se seriál dotknul. Ať už šlo o porušení norem při stavbě domu, přes šikanu a sexuální harašení až po tak tabuizovaná témata (v korejských seriálech) jako tady třeba byla debata o sexu. Zdá se, že Korea začíná dospívat a pomaloučku opouštět svoje cudné já.
No, pěkně jsem se rozkecala a to se mi chce příšerně spát, protože jsem celý víkend ponocovala. Mějte se fanfárově, já teď budu odpočívat nad filmem Project Wolf Hunting a v pátek snad už budu sedět nad druhou sérií Islandu. Jo a nepište mi, že film už titulky má. Vím o tom, ale chtěla jsem ho překládat od chvíle, kdy ho Jang Dong-yoon začal natáčet, a když zrušili Exorcistu, tak nebyla možnost ho vidět v něčem novém. A už fakt 🤐 🙊.
