V Gongjinu končí léto a my se loučíme se seriálem Hometown Cha-Cha-Cha, s kterým jsem se trošku crcala, ale nebylo kam pospíchat. Pro mě byl skoro takový, jaký jsem čekala, letní a na pohodu, i když nechybělo napětí ani smutek. Pobavily mě komentáře na čsfd, které si stěžovaly na ukřičené Korejce. Pokud tenhle fakt někomu vadí, tak by na Koreu asi koukat neměl, protože oni takoví prostě jsou. S mojí přeslicí v dálce jsme se shodly na tom, že je to asi nejhlučnější národ na světě. A mně jako hluchounovi to vůbec nevadí, i když pravda, někdy je docela těžké vychytat, co kdo říká, když vesničané spustí. 🙂
Každopádně já si můžu udělat další zářez na klávesnici a s lehčím srdcem pokračovat dál. Protože se mi povedlo Hometown dodělat skoro o týden dřív, než jsem měla v plánu, tak si dám pauzu u filmu Emergency Declaration a pak se vrátím k Srdci a ke Kafi. Inspektorka musí ještě chvilku počkat a my s ní, protože do Islandu s Kim Nam-gilem, který začne v prosinci, bych ráda měla minimálně Srdce hotové.
