Tak se mi zdálo, že vás moje plky o knížkách docela zaujaly, takže můžu pokračovat? Asi jo. A i kdyby ne, tak máte smůlu. Co chce ven, musí ven. Posledně jsem psala, že začínám číst Tatéra z Osvětimi. A přečetla jsem ho hodně rychle. Fakt, že jsem knížku přečetla během dvou dní, ehm nocí... u mě o něčem vypovídá. Času je málo a spím snad ještě raději, než čtu. Nevím, jak to vnímali jiní, určitě je tam leccos zkreslené. Konec konců to Lale vyprávěl až na sklonku života, pravděpodobně je děj i hodně zjednodušený, ale pro mě znamenal naději a víru. Lale i Gita měli bez pochyby ve vší té mizérii obrovskou dávku štěstí. Jejich láska je na pozadí ponuré doby a příběhu jako oáza s čerstvou vodou uprostřed pouště. 5/5 
Pak jsem se přesunula z jedné hrůzy do druhé, a i když jsem toho už o Severní Koreji přečetla docela dost a někdy jsem měla pocit, že už mě nic nemůže překvapit, nicméně stejně jako mě neustále překvapují jihokorejské seriály, tak mě překvapují i knížky. Severní Korea viděna očima dívky, která musela předčasně dospět ukazuje zase trošku jiný pohled a hlavně poukazuje na obchodování s lidmi, o kterém se v souvislosti se severokorejskými uprchlíky až tak nemluví. Poslední jihokorejská část už pro mě nebyla tak poutavá (ve smyslu napínavá) jako ty předchozí, ale byla nezbytná k tomu, aby člověk "pochopil", jak těžké je se modernímu světu přizpůsobit, a jak těžké by to bylo, pokud by se obě země zase staly jednou. 4/5
Třetí a asi nejslabší z mého výběru je knížka Douglase Prestona - Ztracené město opičího boha. Tím nechci říct, že je to špatné čtení. To ani omylem, ale prostě nejslabší. Archeologie je věda, která mě hodně zajímá a mám ráda i dokumenty o archeologických nálezech, ale v tomhle případě je tam té archeologie minimálně. Je tu spousta informací, ale samotné odkrývání města neznámé civilizace je kupodivu až na druhé koleji. Možná proto, že jde o relativně čerstvé nálezy, ale pak možná bylo lepší s knížkou počkat a vydat ji, až toho bude odhaleného víc, nevím. Já chtěla číst o něčem trošku jiném než o tom, jak si celá výprava přivezla z džungle nebezpečného parazita. Asi to takhle napsané nezní nic moc, ale pan Preston umí psát sám i ve dvojici s panem Childem (ano, je jedním z autorů Pendergasta), takže nelituju času, věnovanému čtení. Jenom jsem prostě čekala něco trochu jiného. A ještě jednu věc musím zmínit. Tolik chyb a překlepů jsem snad ještě v žádné knížce neviděla. Tek místo řek, re místo že a spousta, spousta dalších, které už si nepamatuju, ale při čtení mě tahaly za oči. 3,5/5Teď už jsem zase zpátky v Koreji, v časech prince Sada a objevuji, jak se žilo prvním křesťanům na pozadí příběhu hlavních hrdinů. Ale o Setkání od Han Mu-suk zase až někdy příště.
✍️ ✍️ ✍️
Zajímavý, u nás v rodině tímhle trpí chlapi. Ti nikdy nic nenajdou, já jdu, kouknu a vidím.
To teda ano, Yeonmi musela velmi rychle dospět, to mě mrzí. Ale za to je snad silnější, než třeba my.
Děkuju za koment, jsem za něj moc ráda. A ano, myslím, že je to jak píšeš, navíc lidská paměť je milosrdná...
Yeonmi se dá sledovat i na FB, řekla bych, že musí být hodně silná osobnost, když si srovnám její prožitky s našimi náctiletými... A k tomu googlení - musela jsem se pousmát, že strejda Google je tvůj kámoš, ale tady jsi asi vyhledávání asi nevyzkoušela (viz předchozí dotaz).
četla jsem Tatéra i Yeonmi Parkovou... Tatér mě moc nenadchnul, myslím, že tam není plno věcí řečeno... Ale knih o holocaustu jsem přečetla hodně, tak jsem už na ledasco zvyklá. Jak píše Ainny, není to o tom, ukázat všechna zvěrstva, ale nějak z toho cítím, že autor plno věcí tají, možná i sám před sebou, nechce si je přiznat. Je nad slunce jasné, že to byla hrůza a děs a je s podivem, že se z toho nezbláznili.
Narozdíl od tatéra je slečna Parková hodně upřimná a je to velmi drsné... Mám ve zvyku i trochu googlovat a vypadá to, že se jí daří dobře...
Knih na obě tyto tématiky mám celkem dost, ale nějak není s kým si o tom povídat, tak je fajn, že si tu můžu počíst a možná i přispět pár slovy :)
To chápu, já se tématu válka dlouho vyhýbala. Paradoxně to ve mně zlomila Korejská válka a dneska už se tomu nebráním. Ale Tatér je z těch mírnějších, kde není cílem všechna ta zvěrstva ukázat. Spíš se upíná na naději a víru, které šly v tomhle případě ruku v ruce se štěstím. I když nevím, jestli se dá štěstí říkat tomu, že Lale i Gita po válce zjistili, že z jejich rodin zůstala jenom torza.
On moc silný není a dobře se čte. Svoji roli hrálo i to, že to bylo před koncem školního roku a bylo míň práce, takže se mi dařilo se zašít. Pssst