K včerejšímu svátku jsem si o dva týdny dřív nadělila čtečku. Ne, neříkejte mi, že knížka je knížka. Moc dobře to vím, ale jednak už knížky nemáme kam dávat a druhak jsou poněkud neskladné a nemůžu s sebou tahat celou knihovnu. Sice je mi to k ničemu, ale ten pocit za to stojí. Do teď jsem četla v tabletu, ale ten je moc velký a podstatně těžší. Takže jsem se obdarovala čtečkou s podsvícením (Pocket Book, kdyby vás to zajímalo) a je úplně super! Za ty dva týdny jsem ji nabíjela jednou a to čtu fakt denně v posteli před spaním a někdy se mi povede i zašít v práci, když děti spí a nemám tam parťačku na pokec a kafe. ?
Takže za ty dva týdny jsem dočetla dvě rozečtené knížky. Tou první je Kim Čong-il uvádí od producenta krátkometrážních a dokumentárních filmů, který působí v Británii. Paul Fischer si dal velkou práci s ověřováním všech údajů, takže navzdory absurditě všechno, co píše, působí věrohodně, i když pro mnohé určitě neuvěřitelně. Knížka samotná je napsaná čtivě a čtenář se v ní dozvídá nejenom o únosu herečky a režiséra, jejich pobytu v Severní Koreji a postupnému získávání důvěry Drahého vůdce, která jim nakonec pomohla k útěku. Paul Fischer ale od příběhu odbočuje a na základě výpovědí severokorejských emigrantů skládá střípky běžného života na Severu, který působí absurdně a neuvěřitelně, ale i přesto je bohužel realitou. Je fakt, že začátek byl poněkud pozvolný, ale nenudil. Od únosu paní Čoi začal děj nabírat na zajímavosti a nakonec se knížka zařazuje mezi ty, ke kterým se časem určitě vrátím. Bez zajímavosti není ani to, že svoji roli v příběhu filmařů mělo i tehdejší Československo.
Druhou dočtenou knížkou je Pačinko, jejíž autorkou je Lee Min-jin, která se sice narodila v Soulu, ale od sedmi let žije s rodinou v Americe. To ale není tak podstatné. Důležitá je její knížka Pačinko. Jde o ságu generací (1900 - 1989) jedné korejské rodiny, která se v době okupace Koreje Japonskem usadila v Japonsku. Není to špatné čtení, ale na můj vkus moc povrchní. Klidně bych brala víc stránek a hlubší sondu do života Korejců v Japonsku a delší zastavení v jednotlivých historických etapách, které byly pro Korejce tak zásadní. To je materiál na několik knih a ne na jednu, která má necelých pět set stran. Díky roztěkanosti a nesouvislým skokům v čase, jsem si nedokázala "vytvořit vztah" s žádnou z postav. Dobře se to četlo, ale asi se brzy propadne do zapomnění. Nicméně myslím, že za přečtení to stálo už pro ten pohled do trochu jiného života Korejců, než jaký nám je běžně předkládán.
Víte, že recenze neumím psát, ale nějak jsem měla chuť vám dát o těchto dvou knížkách vědět. Co čtu, co a jak se mi líbilo můžete sledovat na Databázi knih, v které si postupně doplňuju profil a připomínám si knížky, na které jsem už dávno zapomněla. Teď jsem rozečetla Tatéra z Osvětimi, tak uvidíme, co se mnou udělá a jestli budu mít chuť se s vámi o dojmy ze čtení podělit. ?
✍️ ✍️ ✍️
Ono to není moc příjemný čtení nikdy. V případě Abych přežila jde o vyprávění holky, které v době útěku bylo třináct. Je o rok mladší než moje dcera, a neumím si představit, že by musela něčím takovým procházet.
Děkuju
Ty jedna stalkerko.
Cituji Pethushka:
Jo, musím ti dát za pravdu. Abych přežila je zajímavý a jiný nejenom tím, že to píše žena, ale ještě i dětskýma očima. Je úplně neskutečný, že musely se sestrou zůstávat spoustu týdnů samotné.
Na Kde kvete tráva jsem hodně zvědavá. O povstání vím, film May 18 jsem viděla (Joon-gi, takže to pro mě byla povinnost), a i když to v závěru s patosem docela přehnali, tak stál za zkouknutí. Vlastně jsem ho viděla dvakrát, protože jsem ho vnutila i drahoušovi.
No neke, tak to ses narodila ve stejný den jako Lee Min-ho.Tož to taky všechno nejlepší. :*
Kuchařka je ještě dobrá. Mně někdo dát žehličku, tak ho s ní rovnou majznu po hlavě.
Já dlouho skoro nečetla, titulky mi vzaly všechen čas, ale jak jsem se o Vánocích naprdla, tak jsem se ke knížkám zase vrátila. O-)
Jinak Tatéra jsem v noci dočetla. Moc se mi líbil.
Tak to přijde po Tatérovi. Už jsem v půlce, je to dobře napsaný.
Ale je toho teď fakt hrozně moc. Tábor, jak jsi psala, spustil pořádnou lavinu.
Obě knížky už čekají v čtečce. A k nim i Yeonmi Park a její Abych přežila + Bandiho Žaloba. Docela bych se někdy i chvilku nudila, ale copak je na to čas?
Tý jo, i v tomhle to máme stejně? To čumím. Už mám zásobu knížek o KLDR a chystám se na ně. Jenom jsem teď potřebovala odskočit a musím říct, že Tatér se mi zatím líbí. Jestli se to tak dá napsat.
Sice jsem tam už čtyři roky, ale až teď to začínám dávat trochu do kupy.