[Spoilery]  Vzpomínáte si na to, co jsem psala v článku Lee Joon-gi a jeho konce? Asi ne, takže to krátce připomenu. Psala jsem, že miluji konce, které dávají prostor divákově fantazii. A toho se mi tentokrát dostalo měrou vrchovatou. Od včerejška si ten poslední díl přehrávám v hlavě a snažím se číst mezi řádky. A protože si myslím, že nebudu jediná, komu to v hlavě šrotuje, rozhodla jsem se zase jednou zpřístupnit svoje myšlenkové pochody vám všem. Berte je ale s rezervou. Je to moje teorie, která se řídí tím, jaký chci ten konec mít já.


    Korejské konce jsou často otevřené a plné náznaků. Kdyby to byly třeba americké seriály, tak si člověk řekne, že si tvůrci nechávají volný prostor pro druhou řadu. U asijské produkce tomu tak není. Když už u jejich seriálů bývá druhá sezóna, tak jde většinou o jiný příběh s jinými hlavními hrdiny. Já ty jejich konce vnímám spíš jako součást jejich filozofie. Ta je sama o sobě plná symbolů a náznaků. Západní svět je přímočařejší a my jsme zvyklí na pohádky se šťastným a jasně daným koncem. Proto vždycky čekáme, že se princ s princeznou vezmou a jestli nezemřeli, tak žijí dodnes. Je dobré se na to podívat tak nějak z perspektivy východních filozofií a hledat  nevyřčené.


   To, že Hae Soo zemře a vrátí se zpátky do svého světa, jsme asi čekali všichni. To, že bude mít dceru, čekal asi jenom ten, kdo si Wang Soa trochu proklepl. Opravdu měl kromě pěti dětí s Yeon-hwa ještě dceru s druhou manželkou, takže k tomuhle vývoji muselo dojít. A tvůrci ho zpracovali na jedničku. Pes byl zakopaný v tom, jak se Hae-soo  vrátí, a co bude dál. To, jak to scénáristé udělali, mě překvapilo. Sice jsem čekala, že bude dlouhou dobu v kómatu, ale že zapomene, to mě nějak nenapadlo. I když mi to mohlo dojít ve chvíli, kdy to Jungovi sama řekla.
   Hodně mi napověděl Ji Mong, když odcházel z paláce. Tahle věta je přece jasná jako facka. Tedy pro mě. Duše toho, jehož touha není za života naplněna, se toulá napříč staletími a hledá objekt svojí touhy. V určitých etapách se vrací zpátky tam, kde to všechno začalo. Proto Ji Mong viděl do budoucnosti, a proto se tam Hae Soo pořád vracela, i když po probuzení nikdy nevěděla proč.
   Ji Mong byl evidentně hlavním spojovacím článkem a setkání s ním bylo po probrání z kómatu pro Hae Soo klíčové. Musela se setkat zrovna s ním. I když by diváci pochopitelně uvítali setkání se Soem. Setkání s hvězdářovou "putující" duší začalo Hae Soo vracet vzpomínky. On jako astrolog věděl, co je ve hvězdách, co se má stát, a co se také stane. On byl ten, kdo tahal za nitky. Galerie s obrazy už proces vzpomínání si jenom dokončila. Zároveň pak ukázala marnost jejího počínání a královu beznaděj.
   Text v galerii a následný návrat do minulosti mi moji konspiraci potvrdil. Králova samota, symbolické zatmění slunce a setření makeupu z tváře dokončily jeho proměnu a on se stal krvavým králem. Přesně takovým, o jakém mluví korejské dějiny. Hae Soo si to uvědomí a hlavně to ji, dle mého, tak rozpláče. Uvědomí si, že tou krutostí se snažil přehlušit svoji hroznou osamělost, která ho provázela od dětství, a kterou na chvilku přerušila jenom ona.

   Jo, mohl být ten konec jiný. Pohádkovější. Ale víte vy co? Já jsem opravdu ráda, že to skončilo takhle. V epilogu je jasně dané setkání v budoucnosti. Ani Soova duše nenašla klid, takže je úplně jasné, že někde je a hledá svoji lásku. Konec konců to i slíbil.

Tohle je úplně stejné jako v Iljimae a vlastně i v Time Between Dog And Wolf. Ani tam se ti dva nesetkali, ale bylo to jasně řečeno. Mně to takhle stačí. Tvůrci se nejspíš drželi čínské verze. Nemá cenu si kazit celý seriál tím, že to mělo dopadnout jinak. Co my víme, třeba v licenční smlouvě bylo, že jiný konec je nepřípustný. Je lepší brát konec takový, jaký je, číst mezi řádky a upravit si ho podle svého. Ani v životě vám nikdo všechny otázky nezodpoví a nevidíte všechno, co byste vidět chtěli.
Úplný konec byl přece šťastný. Ukázal jednu z krásných chvilek Hae Soo a jejího krále. Není snad právě tohle to, pro co stojí žít? Je potřeba si tyhle chvilky užít bez ohledu na to, co přijde pak. Jsou to, co nám nikdo a nic nemůže vzít.