Už je to dlouho, co jsem So-won viděla a pořád jsem toho filmu plná. Nemine snad den, abych si na malou Naději nevzpomněla. Jde o příběh podle skutečných událostí, které ve své době hodně pobouřily veřejnost. Říkám si, jak dneska žije? Co asi dělá? Nevrací se jí ty zlé chvíle ve vzpomínkách?  
  
   To, co ji potkalo, ji muselo na celý život ovlivnit, ale ona je přece Naděje...

     Zfilmování se ujal režisér Lee Joon-ik, jehož asi nejznámějším dílem je Wang-ui namja (The King and The Clown) a dokázal, že je mužem na svém místě. Neumím si představit, že by to někdo jiný natočil jinak. Film působí velmi, velmi civilně. A i když netlačí na pilu vašich emocí, tak přijdou scény, které vás naprosto rozsekají. Slzy jsou jenom jedny. Ať tečou dojetím, lítostí nebo smíchem.
    A o čem že film je? Žila byla jedna obyčejná korejská rodina. Táta s mámou měli spoustu práce a neměli čas ani jeden na druhého. Takže jejich malá dcerka So-won si musela většinu času vystačit sama. Všechno se změní ve chvíli, kdy se stane obětí trestného činu a všichni se musí vyrovnat se situací, s kterou si nevědí rady. To bývá zlomový okamžik, kdy se rodina buď semkne, nebo rozpadne. Nic mezi tím. Zní to jednoduše? Nenechte se mýlit, opak je pravdou.
   Že dospělí svoje role zvládli na výbornou, to se dalo čekat, protože Lee Joon-ik si herce vybírá velmi pečlivě. Ale to, co zahrála malá Lee Ra, které v té době bylo sedm let, to je prostě neuvěřitelné. Neumím si představit, jak jí dospělí vysvětlovali, co má hrát, ale hrála tak, že máte pocit, že tou obrovskou - duševní i fyzickou - bolestí opravdu prochází.
 
   Pro mě to byl druhý nejemocionálnější korejský film, jaký jsem zatím viděla. Vyrovnat se mu může jenom A Moment to Remember. Jeho vyznění je ale úplně jiné. Moment je beznaděj. So-won je naděje.